alice lunakova

Do Palerma jsem vyrazila na šest týdnů na dobrovolnický edukační projekt Cultural Summer, který měl být o tom, že budu italské (nebo spíše bych měla říkat sicilské) děti učit anglicky a zároveň je naucim neco o naší krásné vlasti. Těšila jsem se, že si vyzkouším, jaké to je pracovat s dětmi, které nemluví mým rodným jazykem a v neposlední řadě jsem chtěla zapracovat na mé italštině.

Jak uz jsem zmiňovala v předešlém článku, strohé informace typu “budete tam prostě přes angličtinu” nebyly zrovna dvakrát užitečné, přeci jenom jsem si ale připravila nejaké hry a aktivity. Zašla jsem trěba do kanceláře Czech Tourism na Vinohradské, odkud jsem odcházela s hromadou letáků s obrázkami krásných koutů naší vlasti, vytvořila jsem dokument o Krtkovi, Bobovi a Bobkovi a Machovi a Šebestové 🤣vytiskla slepé mapy Evropy a ČR, no proste od všeho něco… 😁 Už jsem se viděla, jak jim povídám a vysvětluji a oni jak nadšeně poslouchají…Hmm, no tak to jsem si fakt jenom myslela. 😂👌

Kdyz jsem šla ve čtvrtek minulý tyden poprvé do školy, která se jmenuje Cielo d’Alcamo a naštěstí je od našeho “krásného” bytu jen asi 20 minut, vůbec jsem netušila, na co se připravit a co očekávat.

Jak na mě budou děti reagovat? Budou vůbec mluvit anglicky? Jaká bude panovat atmosféra? Bude to opravdu jako ve škole – lavice, tabule, nebo budeme někdu venku na hřišti? Byla jsem tak zvědavá, že jsem ani nemohla ráno dospat jako ten prvňáček, co jde první den skoly.

Po prvních dnech ve škole jsem zjistila, ze opravdu nic nebude tak, jak jsem si představovala 🙈😅 Ve skutecnosti se nejedna ani tak o skolu, kde by se vyucovalo, ale spise budovu, kam deti chodi trávit volný čas. Jsou tam počítače, velká plazmovka, kde kluci porad hrají FIFU, výtvarná učebna a pak herna pro ty uplne nejmenší (3-7 let) Klasicka učebna s tabuli a lavicemi tam sice také je, ale cas se v ni netráví, jelikož se každy den (teď přes léto) vyráži na výlety. 😎

Důležité je, ze uz mam konečne představu co a jak a proč:

1️⃣Anglictinu ucit nebudu. Určitě tedy ne tak, jak jsem chtěla. Bylo mi sděleno, ze tam jsem hlavne od toho, abych si s detmi povidala (anglicky) a idealne bych je mela namotivovat k uceni cizich jazyku. Diky me přítomnosti maji take moznost potkat nekoho jineho nez Itala a pochopit, ze angličtina se opravdu do života hodi. Hmm, což o to, zní to jednoduše a urcite by to bylo prima, kdyby ovšem ty deti aspoň trosku anglicky uměly😂.

Jenomže kromě dvou nadaných jedinců, kteří mluví opravdu dobre, je to bída. Nechytají se ničeho…mužete zkoušet jednoduché fráze, pak jenom slovíčka, pak jenom čísla, pak uz jenom Hi, Hello, ale je to marné. Poprvé v životě tedy zažívam jazykovou bariéru, jak se patří. Musim rict, ze je to opravdu sileny pocit, takova bezmoc, kdyz chcete neco rict, ale nevíte jak…a naopak na vás někdo mluví a vy vůbec nevíte, která bije.

2️⃣Tohle má samozřejmě to pozitivum, ze me to nutí se tu italštinu opravdu naučit a to pokud možno co nejdriv. Jinak to prostě ani nepůjde. Jedna z nejdůležitějších frází pro začátek byla: “Parla lentamente” (mluvte pomalu) 🙉Kdyz se fakt ty lidi snaží, hezky vyslovují a oddělují slova od sebe, většinou pochopím, co mi chtějí sdělit. Kdyz na me ale prvni den začali mlít talsky jeden pres druhého, tak jsem byla docela v koncích 😅

A tak po vecerech lezim v italske gramatice, lepím si na stěnu tabulky se slovíčkama a nejlepším společníkem je pro me příručka “Italsky za 30 dní”. Jazyk to není zase tak těžký, na rozdíl třeba od francouzštiny, ale ze by to byla úplná brnkacka, to se take rict nedá.

3️⃣ Čas budu trávit se skupinkou asi dvaceti dětí od 12 do 16 let, takže takový ten asi nejvíc nejhorší věk… dovedete si to jistě představit 🤦🏼‍♀️Hlavní vedoucí mého „oddílu“, Francesco, který jako jediný z vedoucích mluví anglicky, mi také konečně vysvětlil, proc instituce Cielo d’Almaco denně organizuje akce prave pro tyto deti. Všechny pochazejí ze sociálně slabších rodin, rodiče některých z nich jsou drogově závislí nebo ve vězení, děti zažívají násilí… Poslouchá se to opravdu ne moc dobře, ale je fajn, ze se tato instituce snaží alespoň nejak jim zpříjemnit dětství a dospívání. Jako kolektiv působí dobře, chovají se k sobě hezky a ohleduplně, ale jsou dost ujecení..no to ale tady vsichni 😁

4️⃣ Teď o prázdninách je plán pořád víceméně stejný. Pondeli, utery a streda se tráví na pláži – místa se různě střídají a tak alespoň poznavam různe části Sicilíe. Na místo se vždycky dopravueme dodávkami, u kterých mam pocit, ze se kazdou chvíli rozpadnou, takze to je taky parada 🤣 Ctvrtek se jezdi za město k takovému jezeru a tam se grilují hamburgery a v patek se potom jezdi do akvaparku 😎😎No stěžovat si nemuzu – prazdniny zadarmo u more – dámy a pánové nechci se chlubit, ale kdo z Vás to má…Mam uplnou volnost, do ničeho me nenutí, mam si proste s dětmi jenom povídat.. to, ze se u toho koupu v moři a chytam bronz je příjemný bonus navic.

5️⃣ Je ale pravda, ze mi zaroven chybi i nejaky řád. Nebylo by na skodu, kdybych mela vyhrazenou treba pul hodinu kazdy den, kdy bych si deti vzala na starost, vedoucí by sli nekam na cigaro a “přinutila” bych ta děcka delat nejakou tu akivitu, kterou jsem vymyslela. Takhle mám pocit, ze ten cely projekt ztrácí trosku pointu a je to spíše o tom, že deti uci italsky mě, ale tak, to jsem vlastně chtěla, takže je to v pořádku… 😎

A presto bambini!

S myšlenkou vyjet někam na dobrovolnickou stáž, či chete-li misi, jsem si pohrávala již delší dobu. Poznat zase úplně jinou část světa, pomoct lidem, kteří to potřebují, udělat něco pro svou karmu a mít ze sebe dobrý pocit (no a v neposlední řadě mít další položku do CV – někdo sbírá známky, někdo položky do životopisu 😀)znělo dost dobře na to, abych do toho šla. 💁🏼‍♀️

Zaregistrovala jsem se tedy na webových sránkách AIESECu, celosvětové studentské organizace, která akce podobného typu již desítky let organizuje. Znala jsem ji z doslechu a popravdě jsem ani nijak nehledala něco jiného. Nevím, jestli to byla chyba nebo ne, jsem stále na začátku a je tedy ještě brzy hodnotit. Již teď však vidím jisté “nedostatky”. O tom ale ještě později. Nejdřív Vám povím, kam že jsem to vlastně vyjela. ✈️

Po studené Kanadě jsem toužila po tom se někde ohřát. Napadaly mě země jako Vietnam, Thajsko nebo Indonésie. Usoudila jsem však, že zase tak velký kulturní šok není potřeba a Evropa bude pro tentorát bohatě stačit.

Zaujaly mě vzdělávácí projekty v Itálii a to konkrétně jeden v Palermu. Ano, v tom mafiánském městečku na Sicílii. Chtěla jsem k moři ☀️☀️☀️a taky jsem konečně chtěla zapracovat na italštině, kterou jsem se začala učit již dříve, ale nikdy jsem jí pořádně nepoužívala.

Projekt se jmenoval Cultural Summer a byl popisován jako výuka angličtiny pro děti v tak zvaných příměstských táborech. Tyto typu “táborů” fungují i u nás – děti ráno přijdou, je pro ně připraven nějaký program a odpoledne jdou zase domů. Kromě angličtiny bylo jednou z hlavních myšlenek také předat dětem i něco z mé rodné vlasti, tedy připravit aktivity, díky kterým by se o ČR něco dozvěděly. Toto se mně, coby známému vlastenci, velmi zamlouvalo. Zkusila jsem se přihlásit a ono to, světe div se, vyšlo. Uběhlo pár měsíců a já si tedy balila znovu kufry, tentokrát na úplný jih Evropy 🇮🇹 Více o samotném projektu a mých prvních dojmech najdete v članku „Co dělám v Palermu?“

Vraťme se nyní k nedostatkům AIESECu zmíněných dříve a o které bych se s Vámi ráda podělila. Ne náhodou jsem je ohraničela uvozovkami. Možná to totiž ani tak nejsou nedostatky, jako jakýsi standard, který je pro studentské organizace typické. Pro mě je to ovšem první zkušenost tohotu druhu a tak na vše pohlížím poněkud kriticky, což je pro mě typické 😇 Ještě než se rozepíšu bych ale velice ráda upozornila, že nekritizuji AIESEC samotný. Jeho koncept a myšlenka nejsou vůbec špatné. To, že se snaží o dobrou věc a o sbližováni kultur ve světe jim nikdo nemůže vzít a je to nepochybně záslužné. Klíčové ovšem je, na jaké lidi konkrétně narazíte v lokálních “pobočkách” této organizace. A já z těch pár dní v Palermu mám zatím dost smíšené pocity:

1️⃣ Jak již bylo zmíněno, jedná se o studentskou organizaci, což v praxi znamená, že ne vždy je práce odvedena na sto procent. Asi se to dá pochopit, jelikož studenti, kteří pro AIESEC pracují, nedostávají zaplaceno a jsou tedy sami dobrovolníky. Pro vás jako účastníka z toho pramení různá úskalí. Pro mě osobně je nejtežší smířit se s tím, že musím občas „poslouchat“ lidi, kterým je okolo dvaceti a jsou to pro mě de facto děti. Ale tak se alespoň učím trpělivosti.

2️⃣ Organizace ze strany palermského AIESECU by se pak směle dala přirovnat ke katastrofě. Od chvíle, kdy jsem byla vybrána, až do samotného příjezdu jsem měla k dispozici jen velmi málo informací a navíc obecného rázu.

🏠 Kde budu BYDLET? Věděla jsem sice název ulice, kde budeme přebývat s ostatními členy projektu, ale o bytě jako takovém témeř nic. To, že budeme sdílet byt s dvěma Vietnamci, kteří s AIESECem nemají nic spolěcného, a že budu muset nejdřív vydrhnout kompletně celou koupelnu a kuchyň bylo překvapení večera. 🙂 Mravenečci ve skříni pak mají být zřejmě místo domácích mazlíčků. 😀

🙏 Co PŘESNĚ se po mně bude chtít? Čím více se přibližoval den odjezdu, tím více jsem se chtěla dozvědět o dětech, které budu mít na starosti. Kolik jim je, jaké mají zkušenosti s angličtinou, kolik jich bude, budou to každý týden ty stejné děti, nebo se budou střídat?

Během tzv. expectation chat (skype hovor s jedním z organizátorů z Palerma) jsem se nic kloudného nedozvěděla, jelikož dotyčná osoba neuměla téměr anglicky, takže jsme si opravdu moc nepokecali 🙈 Později jsem ale pochopila, ze i kdyby anglicky uměla, stejně by mě nic nesdělila. Nikdo z AIESECu totiž nemá páru, jak to ve škole chodí.

3️⃣ Co mě ale mrzí ze všeho nejvíce je fakt, že místní organizátory z AIESECu vlastně vůbec nezajímáme. Ze začátku jsou na vás sice velice milí a přátelští, řikají, kam všude půjdeme, co nám ukážou, ale pak -jaksi skutek utekl. Čekala jsem, že se ozvou, abych jim sdělila první dojmy ze školy, ale nikdo se neozval. Neposkytli nám pořadně žadné praktické informace o Palermu jako takovém (obchody, MHD, restaurace) a vlastně pokud se dozvíme něco užitečného, tak je to vždy od našeho vietnamského spolubydlícího. Zkrátka a dobře, ocenila bych více osobního přístupu a projevení zájmu. Uvidíme,jak se to bude vyvíjet dále.

V žádném případě ale nechci od dobrovolnickych stáži nikoho zrazovat! Je to úžasná zkušenost a člověka to zocelí jako málo co 💪🏻 to tedy stoprocentně muzu potvrdit uz ted.

Cela faisait un bout de temps que je n’ai pas flâné en ville juste comme ça. Mercredi, j’ai décidé de m’offrir une belle journée. J’ai complètement oublié l’école et je suis partie pour découvrir de nouveaux coins sudburois.

Je peux dire que c’était THE journée. Il a fait un temps magnifique. Il faisait du soleil, il faisait chaud. J’ai pris le bus et je me suis retrouvée dans la rue Kathleen. Il y avait un petit café avec un nom drôle: Beards (=les barbes). Il était ouvert donc j’y me suis arrêtée et je me suis bu un thé bien canadien (un thé au sirop d’érable).

L’endroit est un paradis, je vous le dis. J’ai beaucoup aimé que les fenêtres était ouvertes et vous aviez donc l’impression être connectés avec la vie dehors. Pas d’isolation. J’ai adoré ce concept.

Ça faisait longtemps que je ne m’étais pas bu un petit thé comme ça, tranquillou.

En parlant avec la fille qui travaillait la-bas j’ai appris que ce café vient d’avoir un an, que tous les produits sont végétaliens et qu’il y a écrit „NO HIPSTERS“ sur la porte d’entrée. Ceci est évidemment une blague parce que je n’ai pas encore trouvé un endroit plus „hipster“ que BREADS à Sudbury !

J’ai pu choisir parmi plusieurs gateaux, le choix était difficile à faire…mais j’ai finalement voté pour ceci avec de la rhubarbe. C’était un DÉLICE…

Le café BEARDS était définitivement une grand surprise. Je ne m’attendais pas de découvrir un lieux comme ça à Sudbury. Je le situerai plutôt à San Francisco. C’est vraiment TOP!

En sortant du café, un autre endroit a captivé mon attention. Cette maison toute rose avec un nom approprié: Sweet nothings.

Ce n’est pas un café où on pourrait s’asseoir (ce qui est dommage), mais une pâtisserie. Il s’agit tout-à-fait d’un endroit merveilleux avec plein de gâteux, friandise, douceurs…mais aussi PIEROGIS ! (oui l’influence polonaise est également présente à Sudbury )

En fait, en les regardant seulement ils ne sont pas très persuasifs. J’avais donc un petit doute sur leur goût. Quand je les ai finalement essayés à la maison, j’ai changé d’avis assez vite.

C’était incroyablement bon!

Ce qui est drôle pourtant est que je n’ai aucune idée ce qui est dedans (je sais seulement qu’il n’y a pas de viande). Il va falloir que j’y revienne pour demander.

J’ai vite compris d’où vient cette influence polonaise. Juste en face de Sweet Nothings il y a un magasin très spécial. Il s’appelle European Smoked Meat & Deli. J’ai pu trouver de nombreuses sortes d’épices, thé, café, limonade, fromage ou biscuit. Néanmoins, la charcuterie et de la viande (surtout porc) jouent, bien entendu, le rôle le plus important ici. J’ai bien aimé que les vendeurs ont parlé polonais entre eux donc l’ambience était vraiment authentique.

Je ne suis pas si grand fan de porc, donc je me suis acheté du thé. En ouvrant la boite chez moi, j’ai découvert ce qui est écrit dedans. On pourrait le traduire comme „Merci de votre fierté.“ Il n’y a pas de quoi !

Le dernier endroit que j’ai découvert dans cette rue était Tucos Tacos. Il s’agit également d’un restaurant végétalien (j’ai l’impression que ça devient vraiment du fashion maintenant partout). Ils y cuisinent les repas mexicains. L’intérieur est bien éclairé et agréable pour s’asseoir. J’ai commandé une salade de quinoa et la portion était si grande que j’ai gardé la deuxième moitié pour le lendemain. 

En rentrant chez moi, je me suis encore arrêtée dans La Fromagerie en centre ville. J’était impressionée par l’intérieur de ce restaurant.

Très accueillant, très cosy!

Malheureusement, je ne pouvais rien commander parce que j’avais déjà très bien mangé avant et je n’avais pas du tout un espace libre dans mon estomac.

Mais…j’y vais surement revenir. Ils ont également un fromage végétalien! C’est confirmé maintenant: être végétalien est trendy aujourd’hui.