A jak ses do té Ameriky vlastně dostala? A to si v Texasu pracovala nebo studovala? A proč zrovna Texas? A jak si jim rozuměla? A jaké tam je jídlo? Je tam draho? Vědí něco o Česku? Je s nimi sranda? Co tam pijí za alkohol? Pijí vůbec? A proč se tam pořád vracíš?
Takové a mnohé další otázky mi lidé často kladou a já na ně mile ráda odpovídám, ale vždy mi přijde škoda, když si zpětně uvědomím, co jsem ještě zapomněla dodat. Když jsem byla v Texasu poprvé, psala jsem si také blog (www.zivotzavelkoulouzi.webnode.cz), ale jen v češtině, to znamená, že mí mezinárodní přátelé byli o tento skvost ochuzeni. Tímto blogem to proto vše napravuji. Něco bude v angličtině, něco ve francouzštině, ale samozřejmě že nejlépe (jak kdy) a nejrychleji (to také jak kdy) se vyjadřuji v jazyce mém rodném, proto nemalá část bude česky. Uvědomuji si, že popisovat sáhodlouze co, jak, kde, kdy a proč by nemělo zrovna ten správný efekt, tudíž se pokusím psát vždy stručně, leč výstižně. Dnešní uspěchaná doba si prostě žádá své.
A teď tedy jak to s tím Texasem začalo. Pohodlně se usaďte, pohádka začíná. Bylo, nebylo… Moment, říkala jsem stručně, že. Zkrátka, v roce 2014 jsem odjela na studijní pobyt do městečka Waca, které leží zjednodušeně řečeno ve středu Texasu. Tuto destinaci jsem si nevybrala nijak záměrně, ale pokud jsem chtěla vyjet přes školu do Ameriky, musela jsem brát, co bylo. A ono bylo Waco. Porce bizarních zážitku včetně pořádného kulturního šoku v ceně balení.
Po pěti měsících následoval návrat do vlasti, které si od té doby opravdu nebetyčně vážím. Veřejná doprava, školství, pošta (jo, pošta!), chodníky, chleby, (ten Texaský nezplesniví ani po měsíci), bary a hospody. Toť výčet věcí, které u nás fungují tak nějak lépe. Nebo správnější by bylo spíše napsat, že tu alespoň existují. Třeba ty chodníky, kapitola sama pro sebe, protože v Texasu se prostě nikam nechodí.
Návratem domů jsem si tedy myslela, že pro mě americké zážitkování tedy končí, ale ono to vlastně všechno teprve začalo…Bylo na čase vybrat si téma bakalářské práce, jo přesné té práce, které kromě Vás a oponenta nikdo nikdy nečte. Z nabízených témat se mi nic moc nezamlouvalo a pak mě napadlo, proč nesepsat něco o Texasu. Jenom samotnými zážitky třeba z nakupování v místních hypermarketech bych asi nezaujala, a tak mě napadla jiná věc. V Texasu je totiž pro nás Čechy jedna docela zajímavá věc. Žije tam poměrně početná česká komunita. V devatenáctém století tam odešlo dost Čechů, respektive Moravanů, hledat svůj americký sen. A už tam zůstali, a rodili děti a ty děti další děti a tak, no však to znáte. Povím Vám, že zažít tamní českou komunitu je opravdu zážitek. Takový mix české a americké kultury, někdy absurdní, povětšinou však úsměvné. Celá ta historie je poměrně bohatá a tak jsem si našla na katedře vedoucího a bylo to. No nebylo. Respektive jsem zjistila, že v ČR zase tolik materiálů k tomuto tématu není, takže byly dvě varianty: vrátit se do Texasu, a nebo zvolit jiné téma. Druhá varianta se jevila logičtější, rozumnější, jistější, prostě jedním slovem jednodušší a každý normální člověk by si ji pravděpodobně vybral, protože vrátit se do Texasu chce fakt odvahu. Takže jsem samozřejmě zvolila variantu první. Je to sice dál, zato horší cesta.
Tak jsem si skromně naplánovala, že se následující léto do Texasu vrátím sbírat nikoli jahody, ale materiály pro mou bakalářku. Plán výborný. Ale u koho budu bydlet? Nakonec jsem se pozvala k jedněm mým známým (já se vždycky někam vecpu), které jsem v té době znala opravdu jenom trošku, takže se dneska zpětně sama sobě divím, že jsem do toho vůbec šla. A tak jsem další léto jela na pět týdnů do Texasu. Knížek, rozhovorů, fotografií či videí jsem nasbírala habaděj a nutno uznat, že tamní zájem mi pomoct, mě příjemně překvapil. Američani jsou zkrátka sví a ti s českými předky obzvlášť. Až mi z té jejich aktivity šla někdy hlava kolem. No a nakonec mě pozvali tam přijet tohle léto znovu…abych jim hezky odprezentovala, co jsem se v té slavné bakalářské práci sepsala.
alice lunakova - my story 