Na imigračním ve Vegas

passport

Zdravím všechny z Las Vegas! Dříve než začnu popisovat toto bizarni město, ráda bych se Vámi podělila o zážitky z cesty. Let přes Amsterdam a Manchester proběhl v pořádku a bez komplikací. Čekala nás noc v hotelu u letiště v Manchestru, odkud jsme rano odlétali směr Las Vegas. Nutno podotknout, že tato varianta se zdála o dost lepší a snesitelnejší, než kdybychom letěli jeste ten den. Člověk se alespoň trochu vyspí před tím dlouhým letem. Rano tedy odlet do Vegas. Necelých 11 hodin v letadle. Měli jsme neuvěřitelne štěstí na místa a dostali jsme prvni radu v jedné casti, kde před sebou nemáte žádné sedacky, takze mate krasne místo na nohy, nikdo Vás neutlačuje, tim ze si sklopi sedadlo a jdete na záchod, kdy chcete, aniž by musel někdo okolo Vas vstávat, aby Vas pustil. Tim pádem se těch 11 hodin dalo zkousnout. Dvě veci jsem nicméně nepochopila: 1. pokud jsme chtěli vidět nejaky pěkný film(ne neco z kategorie B/C), museli jsme si připlatit 4 £, 2. pití v letadle zdarma nebylo! a museli jsme si kupovat lahve s vodou. Na dálkový let opravdu velice zvláštní jednání. Jo a take jídlo bylo teda nic moc, takze kdyby nebylo těch mist, tak jsme asi hodne otravena.
Nakonec jsme tedy šťastné přistali a šli jsme do fronty na imigracni. Vzhledem k mým zkušenostem jsem si nepřipouštěla, ze by mohl nastat nejaky zádrhel. No, tak nastal. Kdyz jsme konečne přišly na radu, zkusily jsme jit dohromady k imigracnimu úředníkovi, což se mu rozhodne nelíbilo a poslal Anicku zpatky. Začaly klasické otázky, co jedu delat do Vegas. Odpovědela jsem popravdě, ze jedu na prázdniny. Očividně byl touto odpovědi šokován, protože to po me zopakoval s nevěřícnym výrazem v očích. Pak prý jestli jsem někdy studovala v USA a jestli uz mam hotovou školu. Tak jsem to pochopila, jestli jako v CR mam hotovou školu, tak zase popravdě, ze ne, ze pokračuji ve studiu…Skočil mi do řeči, ze v USA uz mam ale studium hotové, ne? No tak uz jsem z toho byla trosku zmatená, co po me chce. A ted přišla otazka, kterou jsem popravdě vubec nečekala, i kdyz si zpětne uvědomuji, ze to byla z me strany chyba a mela jsem na to byt připravena. Prý kolik mam s sebou peněz. Jako myslíte v hotovosti?, povídám mu. Tahle otázka ho evidentně nastvala a odpovedel ironickym, of course. Tak jsem neco řekla (popravdě), tak na me koukal a prý jak dlouho ve Státech zůstanu. Kdyz jsem mu rekla, ze az do zacatku zari, tak na me zase ziral, jako kdybych byla prvni člověk co jede do USA na tak dlouho. Následovala otázka, kolik mam platebních karet. Jednu. Kolik tam mate peněz? Tak přiznávám odpovědět na tuto otázku mi dalo zabrat a definitvne jsem si to pokazila. Protože jsem odjakziva poctivec, začala jsem v hlavě přepočítavat penize na kartě na dolary, no a vubec jsem nebyla schopna nic říct. Což muselo, přiznávám, vypadat podezřele. Proste místo toho, abych rychle rekla nějakou částku, jsem si marně v hlavě zkoušela vzpomenout, jaký je aktuální kurz dolaru, protože v tu chvíli Vám z hlavy vypadne úplne vsechno. Uf uf, konečne jsem neco pak rekla, ale odpověď se urednickovi rozhodne nelíbila. Bála jsem se totiz rict hodne, protože jsem si rikala, aby to také nevypadalo podezřele, a tak jsem si naivně myslela, ze bude lepší rict raději o trosku mene. No ted zpětne bych samozřejmě odpověděla úplne jinak, ale znáte to, po bitvě je každy generál. Pak uz se me jenom zeptal, jak si myslim, ze tam vsechno zaplatím, tak jsem jeste rekla, ze budu většinu času u přátel v Texasu, kde neplatim nic za ubytováni, tak uz me moc neposlouchal, nevrátil mi pas a zavolal nějakého jiného maníka a ten me odvedl do mistnosti, která vypadala jako čekárna, a řekl, at čekám. No řeknu Vám, nebyl to úplne příjemný pocit, bez pasu, nevíte, co po Vas budou chtit a navic se rozdělite s kamarádkou. Tak jsem čekala a čekala, spolu se mnou tam byli nejaci Mexicane, kteří ani neuměli anglicky, takze potřebovali tlumočníka. Zvláštní pocit. Pak jsem konečne přišla na radu, tenhle úředník byl nastesti pratelstejsi a vlídnéjsi, než ten původní. Každopádně me zavalil snad stovkou otazek, co, kam, jak, proc. Zajímalo jo úplne vsechno, co dělám v CR, kde pracuji, kolikrát jsem byla ve Statech, s kým cestuji, zase se ptal na penize, tak uz jsem dokázal odpověděla lepe.

Zkratka úplne vse ho zajímalo a vsechno take zapisoval do počítače, takze ted o me FBI ma veskere informace 😀 Nastesi po tomto výslechu jsem konečne slyšela zvuk razitka, které mi dal do pasu a pustil me na svobodu. Krásný pocit, řeknu vám. Shledala jsem s Aničkou, která na me čekala uz i s mým kufrem a radsi jsme rychle vypadli, než by se nás zase někdo na neco ptal 🙂
Člověk se ma proste porad co ucit. Imigracniho úředníka raději fakt nikdy nepodceňujte. 🙂

Jet lag porad funguje, je tu ted šest rano, tak půjdu asi zase spat, dobrou 🙂

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s