Co dělám v Palermu

Uncategorized

Do Palerma jsem vyrazila na šest týdnů na dobrovolnický edukační projekt Cultural Summer, který měl být o tom, že budu italské (nebo spíše bych měla říkat sicilské) děti učit anglicky a zároveň je naucim neco o naší krásné vlasti. Těšila jsem se, že si vyzkouším, jaké to je pracovat s dětmi, které nemluví mým rodným jazykem a v neposlední řadě jsem chtěla zapracovat na mé italštině.

Jak uz jsem zmiňovala v předešlém článku, strohé informace typu “budete tam prostě přes angličtinu” nebyly zrovna dvakrát užitečné, přeci jenom jsem si ale připravila nejaké hry a aktivity. Zašla jsem trěba do kanceláře Czech Tourism na Vinohradské, odkud jsem odcházela s hromadou letáků s obrázkami krásných koutů naší vlasti, vytvořila jsem dokument o Krtkovi, Bobovi a Bobkovi a Machovi a Šebestové 🤣vytiskla slepé mapy Evropy a ČR, no proste od všeho něco… 😁 Už jsem se viděla, jak jim povídám a vysvětluji a oni jak nadšeně poslouchají…Hmm, no tak to jsem si fakt jenom myslela. 😂👌

Kdyz jsem šla ve čtvrtek minulý tyden poprvé do školy, která se jmenuje Cielo d’Alcamo a naštěstí je od našeho “krásného” bytu jen asi 20 minut, vůbec jsem netušila, na co se připravit a co očekávat.

Jak na mě budou děti reagovat? Budou vůbec mluvit anglicky? Jaká bude panovat atmosféra? Bude to opravdu jako ve škole – lavice, tabule, nebo budeme někdu venku na hřišti? Byla jsem tak zvědavá, že jsem ani nemohla ráno dospat jako ten prvňáček, co jde první den skoly.

Po prvních dnech ve škole jsem zjistila, ze opravdu nic nebude tak, jak jsem si představovala 🙈😅 Ve skutecnosti se nejedna ani tak o skolu, kde by se vyucovalo, ale spise budovu, kam deti chodi trávit volný čas. Jsou tam počítače, velká plazmovka, kde kluci porad hrají FIFU, výtvarná učebna a pak herna pro ty uplne nejmenší (3-7 let) Klasicka učebna s tabuli a lavicemi tam sice také je, ale cas se v ni netráví, jelikož se každy den (teď přes léto) vyráži na výlety. 😎

Důležité je, ze uz mam konečne představu co a jak a proč:

1️⃣Anglictinu ucit nebudu. Určitě tedy ne tak, jak jsem chtěla. Bylo mi sděleno, ze tam jsem hlavne od toho, abych si s detmi povidala (anglicky) a idealne bych je mela namotivovat k uceni cizich jazyku. Diky me přítomnosti maji take moznost potkat nekoho jineho nez Itala a pochopit, ze angličtina se opravdu do života hodi. Hmm, což o to, zní to jednoduše a urcite by to bylo prima, kdyby ovšem ty deti aspoň trosku anglicky uměly😂.

Jenomže kromě dvou nadaných jedinců, kteří mluví opravdu dobre, je to bída. Nechytají se ničeho…mužete zkoušet jednoduché fráze, pak jenom slovíčka, pak jenom čísla, pak uz jenom Hi, Hello, ale je to marné. Poprvé v životě tedy zažívam jazykovou bariéru, jak se patří. Musim rict, ze je to opravdu sileny pocit, takova bezmoc, kdyz chcete neco rict, ale nevíte jak…a naopak na vás někdo mluví a vy vůbec nevíte, která bije.

2️⃣Tohle má samozřejmě to pozitivum, ze me to nutí se tu italštinu opravdu naučit a to pokud možno co nejdriv. Jinak to prostě ani nepůjde. Jedna z nejdůležitějších frází pro začátek byla: “Parla lentamente” (mluvte pomalu) 🙉Kdyz se fakt ty lidi snaží, hezky vyslovují a oddělují slova od sebe, většinou pochopím, co mi chtějí sdělit. Kdyz na me ale prvni den začali mlít talsky jeden pres druhého, tak jsem byla docela v koncích 😅

A tak po vecerech lezim v italske gramatice, lepím si na stěnu tabulky se slovíčkama a nejlepším společníkem je pro me příručka “Italsky za 30 dní”. Jazyk to není zase tak těžký, na rozdíl třeba od francouzštiny, ale ze by to byla úplná brnkacka, to se take rict nedá.

3️⃣ Čas budu trávit se skupinkou asi dvaceti dětí od 12 do 16 let, takže takový ten asi nejvíc nejhorší věk… dovedete si to jistě představit 🤦🏼‍♀️Hlavní vedoucí mého „oddílu“, Francesco, který jako jediný z vedoucích mluví anglicky, mi také konečně vysvětlil, proc instituce Cielo d’Almaco denně organizuje akce prave pro tyto deti. Všechny pochazejí ze sociálně slabších rodin, rodiče některých z nich jsou drogově závislí nebo ve vězení, děti zažívají násilí… Poslouchá se to opravdu ne moc dobře, ale je fajn, ze se tato instituce snaží alespoň nejak jim zpříjemnit dětství a dospívání. Jako kolektiv působí dobře, chovají se k sobě hezky a ohleduplně, ale jsou dost ujecení..no to ale tady vsichni 😁

4️⃣ Teď o prázdninách je plán pořád víceméně stejný. Pondeli, utery a streda se tráví na pláži – místa se různě střídají a tak alespoň poznavam různe části Sicilíe. Na místo se vždycky dopravueme dodávkami, u kterých mam pocit, ze se kazdou chvíli rozpadnou, takze to je taky parada 🤣 Ctvrtek se jezdi za město k takovému jezeru a tam se grilují hamburgery a v patek se potom jezdi do akvaparku 😎😎No stěžovat si nemuzu – prazdniny zadarmo u more – dámy a pánové nechci se chlubit, ale kdo z Vás to má…Mam uplnou volnost, do ničeho me nenutí, mam si proste s dětmi jenom povídat.. to, ze se u toho koupu v moři a chytam bronz je příjemný bonus navic.

5️⃣ Je ale pravda, ze mi zaroven chybi i nejaky řád. Nebylo by na skodu, kdybych mela vyhrazenou treba pul hodinu kazdy den, kdy bych si deti vzala na starost, vedoucí by sli nekam na cigaro a “přinutila” bych ta děcka delat nejakou tu akivitu, kterou jsem vymyslela. Takhle mám pocit, ze ten cely projekt ztrácí trosku pointu a je to spíše o tom, že deti uci italsky mě, ale tak, to jsem vlastně chtěla, takže je to v pořádku… 😎

A presto bambini!

Zkušenost s AIESEC

Uncategorized

S myšlenkou vyjet někam na dobrovolnickou stáž, či chete-li misi, jsem si pohrávala již delší dobu. Poznat zase úplně jinou část světa, pomoct lidem, kteří to potřebují, udělat něco pro svou karmu a mít ze sebe dobrý pocit (no a v neposlední řadě mít další položku do CV – někdo sbírá známky, někdo položky do životopisu 😀)znělo dost dobře na to, abych do toho šla. 💁🏼‍♀️

Zaregistrovala jsem se tedy na webových sránkách AIESECu, celosvětové studentské organizace, která akce podobného typu již desítky let organizuje. Znala jsem ji z doslechu a popravdě jsem ani nijak nehledala něco jiného. Nevím, jestli to byla chyba nebo ne, jsem stále na začátku a je tedy ještě brzy hodnotit. Již teď však vidím jisté “nedostatky”. O tom ale ještě později. Nejdřív Vám povím, kam že jsem to vlastně vyjela. ✈️

Po studené Kanadě jsem toužila po tom se někde ohřát. Napadaly mě země jako Vietnam, Thajsko nebo Indonésie. Usoudila jsem však, že zase tak velký kulturní šok není potřeba a Evropa bude pro tentorát bohatě stačit.

Zaujaly mě vzdělávácí projekty v Itálii a to konkrétně jeden v Palermu. Ano, v tom mafiánském městečku na Sicílii. Chtěla jsem k moři ☀️☀️☀️a taky jsem konečně chtěla zapracovat na italštině, kterou jsem se začala učit již dříve, ale nikdy jsem jí pořádně nepoužívala.

Projekt se jmenoval Cultural Summer a byl popisován jako výuka angličtiny pro děti v tak zvaných příměstských táborech. Tyto typu “táborů” fungují i u nás – děti ráno přijdou, je pro ně připraven nějaký program a odpoledne jdou zase domů. Kromě angličtiny bylo jednou z hlavních myšlenek také předat dětem i něco z mé rodné vlasti, tedy připravit aktivity, díky kterým by se o ČR něco dozvěděly. Toto se mně, coby známému vlastenci, velmi zamlouvalo. Zkusila jsem se přihlásit a ono to, světe div se, vyšlo. Uběhlo pár měsíců a já si tedy balila znovu kufry, tentokrát na úplný jih Evropy 🇮🇹 Více o samotném projektu a mých prvních dojmech najdete v članku „Co dělám v Palermu?“

Vraťme se nyní k nedostatkům AIESECu zmíněných dříve a o které bych se s Vámi ráda podělila. Ne náhodou jsem je ohraničela uvozovkami. Možná to totiž ani tak nejsou nedostatky, jako jakýsi standard, který je pro studentské organizace typické. Pro mě je to ovšem první zkušenost tohotu druhu a tak na vše pohlížím poněkud kriticky, což je pro mě typické 😇 Ještě než se rozepíšu bych ale velice ráda upozornila, že nekritizuji AIESEC samotný. Jeho koncept a myšlenka nejsou vůbec špatné. To, že se snaží o dobrou věc a o sbližováni kultur ve světe jim nikdo nemůže vzít a je to nepochybně záslužné. Klíčové ovšem je, na jaké lidi konkrétně narazíte v lokálních “pobočkách” této organizace. A já z těch pár dní v Palermu mám zatím dost smíšené pocity:

1️⃣ Jak již bylo zmíněno, jedná se o studentskou organizaci, což v praxi znamená, že ne vždy je práce odvedena na sto procent. Asi se to dá pochopit, jelikož studenti, kteří pro AIESEC pracují, nedostávají zaplaceno a jsou tedy sami dobrovolníky. Pro vás jako účastníka z toho pramení různá úskalí. Pro mě osobně je nejtežší smířit se s tím, že musím občas „poslouchat“ lidi, kterým je okolo dvaceti a jsou to pro mě de facto děti. Ale tak se alespoň učím trpělivosti.

2️⃣ Organizace ze strany palermského AIESECU by se pak směle dala přirovnat ke katastrofě. Od chvíle, kdy jsem byla vybrána, až do samotného příjezdu jsem měla k dispozici jen velmi málo informací a navíc obecného rázu.

🏠 Kde budu BYDLET? Věděla jsem sice název ulice, kde budeme přebývat s ostatními členy projektu, ale o bytě jako takovém témeř nic. To, že budeme sdílet byt s dvěma Vietnamci, kteří s AIESECem nemají nic spolěcného, a že budu muset nejdřív vydrhnout kompletně celou koupelnu a kuchyň bylo překvapení večera. 🙂 Mravenečci ve skříni pak mají být zřejmě místo domácích mazlíčků. 😀

🙏 Co PŘESNĚ se po mně bude chtít? Čím více se přibližoval den odjezdu, tím více jsem se chtěla dozvědět o dětech, které budu mít na starosti. Kolik jim je, jaké mají zkušenosti s angličtinou, kolik jich bude, budou to každý týden ty stejné děti, nebo se budou střídat?

Během tzv. expectation chat (skype hovor s jedním z organizátorů z Palerma) jsem se nic kloudného nedozvěděla, jelikož dotyčná osoba neuměla téměr anglicky, takže jsme si opravdu moc nepokecali 🙈 Později jsem ale pochopila, ze i kdyby anglicky uměla, stejně by mě nic nesdělila. Nikdo z AIESECu totiž nemá páru, jak to ve škole chodí.

3️⃣ Co mě ale mrzí ze všeho nejvíce je fakt, že místní organizátory z AIESECu vlastně vůbec nezajímáme. Ze začátku jsou na vás sice velice milí a přátelští, řikají, kam všude půjdeme, co nám ukážou, ale pak -jaksi skutek utekl. Čekala jsem, že se ozvou, abych jim sdělila první dojmy ze školy, ale nikdo se neozval. Neposkytli nám pořadně žadné praktické informace o Palermu jako takovém (obchody, MHD, restaurace) a vlastně pokud se dozvíme něco užitečného, tak je to vždy od našeho vietnamského spolubydlícího. Zkrátka a dobře, ocenila bych více osobního přístupu a projevení zájmu. Uvidíme,jak se to bude vyvíjet dále.

V žádném případě ale nechci od dobrovolnickych stáži nikoho zrazovat! Je to úžasná zkušenost a člověka to zocelí jako málo co 💪🏻 to tedy stoprocentně muzu potvrdit uz ted.

LES ENDROITS SYMPAS A SUDBURY

Uncategorized

Cela faisait un bout de temps que je n’ai pas flâné en ville juste comme ça. Mercredi, j’ai décidé de m’offrir une belle journée. J’ai complètement oublié l’école et je suis partie pour découvrir de nouveaux coins sudburois.

2018-03-28 19.31.04Je peux dire que c’était THE journée. Il a fait un temps magnifique. Il faisait du soleil, il faisait chaud. J’ai pris le bus et je me suis retrouvée dans la rue Kathleen. Il y avait un petit café avec un nom drôle: Beards (=les barbes). Il était ouvert donc j’y me suis arrêtée et je me suis bu un thé bien canadien (un thé au sirop d’érable).2018-03-28 20.14.49

L’endroit est un paradis, je vous le dis. J’ai beaucoup aimé que les fenêtres était ouvertes et vous aviez donc l’impression être connectés avec la vie dehors. Pas d’isolation. J’ai adoré ce concept.

Ça faisait longtemps que je ne m’étais pas bu un petit thé comme ça, tranquillou.

2018-03-28 19.34.33En parlant avec la fille qui travaillait la-bas j’ai appris que ce café vient d’avoir un an, que tous les produits sont végétaliens et qu’il y a écrit „NO HIPSTERS“ sur la porte d’entrée. Ceci est évidemment une blague parce que je n’ai pas encore trouvé un endroit plus „hipster“ que BREADS à Sudbury !

J’ai pu choisir parmi plusieurs gateaux, le choix était difficile à faire…mais j’ai finalement voté pour ceci avec de la rhubarbe. C’était un DÉLICE…2018-03-29 12.51.47

2018-03-28 19.44.55

 

Le café BEARDS était définitivement une grand surprise. Je ne m’attendais pas de découvrir un lieux comme ça à Sudbury. Je le situerai plutôt à San Francisco. C’est vraiment TOP!2018-03-28 20.16.45

 

 

En sortant du café, un autre endroit a captivé mon attention. Cette maison toute rose avec un nom approprié: Sweet nothings.

Ce n’est pas un café où on pourrait s’asseoir (ce qui est dommage), mais une pâtisserie. Il s’agit tout-à-fait d’un endroit merveilleux avec plein de gâteux, friandise, douceurs…mais aussi PIEROGIS ! (oui l’influence polonaise est également présente à Sudbury )

2018-03-31 17.27.45En fait, en les regardant seulement ils ne sont pas très persuasifs. J’avais donc un petit doute sur leur goût. Quand je les ai finalement essayés à la maison, j’ai changé d’avis assez vite.

C’était incroyablement bon!

2018-03-31 17.29.47

 

 

Ce qui est drôle pourtant est que je n’ai aucune idée ce qui est dedans (je sais seulement qu’il n’y a pas de viande). Il va falloir que j’y revienne pour demander.

 

 

2018-03-28 20.23.44J’ai vite compris d’où vient cette influence polonaise. Juste en face de Sweet Nothings il y a un magasin très spécial. Il s’appelle European Smoked Meat & Deli. J’ai pu trouver de nombreuses sortes d’épices, thé, café, limonade, fromage ou biscuit. Néanmoins, la charcuterie et de la viande (surtout porc) jouent, bien entendu, le rôle le plus important ici. J’ai bien aimé que les vendeurs ont parlé polonais entre eux donc l’ambience était vraiment authentique.

Je ne suis pas si grand fan de porc, donc je me suis acheté du thé. En ouvrant la boite chez moi, j’ai découvert ce qui est écrit dedans. On pourrait le traduire comme „Merci de votre fierté.“ Il n’y a pas de quoi !

2018-03-31 17.34.13

Le dernier endroit que j’ai découvert dans cette rue était Tucos Tacos. Il s’agit également d’un restaurant végétalien (j’ai l’impression que ça devient vraiment du fashion maintenant partout). Ils y cuisinent les repas mexicains. L’intérieur est bien éclairé et agréable pour s’asseoir. J’ai commandé une salade de quinoa et la portion était si grande que j’ai gardé la deuxième moitié pour le lendemain. 2018-03-28 20.43.51

2018-03-28 20.45.49

2018-03-28 21.23.09

 

 

En rentrant chez moi, je me suis encore arrêtée dans La Fromagerie en centre ville. J’était impressionée par l’intérieur de ce restaurant.

 

Très accueillant, très cosy!

2018-03-28 21.32.07

 

Malheureusement, je ne pouvais rien commander parce que j’avais déjà très bien mangé avant et je n’avais pas du tout un espace libre dans mon estomac.

Mais…j’y vais surement revenir. Ils ont également un fromage végétalien! C’est confirmé maintenant: être végétalien est trendy aujourd’hui.

2018-03-28 21.33.402018-03-28 21.32.25

ARTICLES IN NEWSPAPERS

Uncategorized

For the whole stay I became a columnist (yahoo…almost like Carrie Bradshaw) in the university newspapers called The Lambda. I share with the other my experiences and impressions. It’s been an excellent opportunity for me to give an idea to others what a life of an exchange student looks like.

Besides the printed articles that you can find below, there is also one available online that you can find right here. It’s about the teachers strike that lasted more than week in at Laurentian University in October. Never ever have I experienced such a long strike before and therefore I had a lot to say.

Have fun!

MARCH

2018-03-29 23.29.50

JANUARY

ARTICLE_PARLAMENT

DECEMBER (A SPECIAL ONLINE EDITION)

IMG_5431

NOVEMBER

clanek_1

OCTOBER

clanek_2

SEPTEMBER

clanek_3

 

Christmas

Uncategorized

My mom, dad and sister came to Toronto so that we could all spend Christmas together.We had a wonderful time..but their journey to Canada turned out to be much more adventurous than we had expected.

Unfortunately, even though we booked the air tickets in summer, they were bumped out of their flight to Toronto because the flight was overbooked. Nobody was able to explain why they chose exactly my parents and my sister, but they just did and there was not much you could do at that moment there (unless you start being hysterical by screaming and kicking around yourself). So they got stranded in Amsterdam and had to spend there one night. The following day they were put on a flight to Calgary (really logical when you travel to Toronto) and there they had to change to another plain heading to Toronto.

They finally made it to Toronto and they opened the door of our house on Christmas Day at 2 AM (the were supposed to be there two days before) The moment when they finally opened the door of our a house where I was impatiently waiting was one of the most moving in my life…

Life in Sudbury

Uncategorized

What I truly like about living here is the beatiful landscape. Whenever you feel like doing some hiking, you have multiple trails to choose from. You can set off wherever and cannot be disappointed. Now when the fall is coming and the trees are changing colours, the scenery is getting even more splendid.

 

 

Sudbury itself is not definitely a super lively metropolis, but it has its easy-going and placid atmosphere. The downtown counts a few blocks of streets altogether with a few cafés and restaurants. So far, my favorite is one coffee house with cool places to sit down and chat or just relax. You can also sit outside, but the vast majority of people prefer to be inside. There could be seen a stark difference between Europe and America.

Some of you might know that I am a big fan of ballet. I have been practising it for two years in the Czech Republic and I am really glad to continue here in Canada as well. I found one ballet class in downtown and even though I miss my teacher from Brno and her way of teaching, it is a good experience to attend this class and to see how the ballet is taught here.

I have also joined a dance swing club at the university. We meet every Wednesday evening and learn swing steps. After lesson there is so called social dancing and you can dance and chat with the others. It is one of my ways to integrate among the Canadians.

Ice hockey is really a big thing here. It seems like everybody plays that sport. I went twice to the school matches – once for the women match and atmosphere was just great! It is only a bit complicated to get to the arena because of the inefficient public transportation but that is another story…

 

 

My classes

Uncategorized

Before telling more about my classes, I would like to shortly describe the exchange program thanks to which I can study in Canada. The program is called ISEP (International Exchange Study Program) which is a non-profitable organisation that allows to a student to swap his or her spot with a student from another ISEP Exchange university. Somebody from the Laurentian University left for Brno for two semesters to make a place for me here. Hopefully, he or she is getting fun there! Concerning me, I am definitely having fun, especially now when the strike is being on… which is actually less funnier than it looks. Honestly, I am missing my classes…but let´s not talk about the strike right now.

Thw whole process of being chosen by ISEP to go abroad is quite complex and challenging, but defnitely manageable.

There are two parts of the selection procedure: we can simply call them  written and oral part.

In the written one you have to create motivation letters (in English of course, or both in English and French depends where you would like to go) for each of the institution you put on the first three places (you can choose up to ten universities).

After submitting everything to the coordinator at your home university, you wait if you are going to be invited to an interview. If not, your letters were probably not attractive enough and you had better make another plan.

The interview might be tricky, it is important not to underestimate the preparation.  They want you to prove your motivation to study abroad. Afterwards you are waiting and waiting for the final email…and if you are selected you can start packing…:-)

Once  you are at your destination, you have to sign up for classes – usually four classes per semester. Each class is twice a week.  I was struggling a bit to sign up into classes I had wanted (Education classes), but finally I am happy about my choice.

I have three classes in French and one in English:

Intro a la communication

Histoire-la langue francaise

L´émergence et le développement du langage chez l´enfant

Rhetorical Principles

They are all indirectly connected to my major – teaching English and French and they broaden my horizons in different areas. We were discussing non verbal communication and dealing with conflicts in the class of comunication. I like teachers ideas about our project – it is not only about theory.

The class of French history is probably my most probable so far. It might sound boring, but it is not at all! The teacher tells it like a fairy tale which makes it easier to understand and I always remember a lot from her classes. It is fascinating to follow the evolution of French which has its roots in Latin and was also influenced by German language…

The class with the longest name is about the process how children learn their mother tongue – in this case French. It is enriching to be part of this class, even though my mother tongue is not obviously Czech.  We are also talking about ortophoniste problems small kids might have when starting to speak French.

A very lively and varied – these are the adjectives describing the class of rhetoric. Everybody is supposed to choose a current issue for an oration that everybody will deliver and then we will discuss the pros and cons and different points of views about the issues. I have chosen my favourite topic – public transportation in Sudbury, because the system is indeed ineffective here.

I cannot wait until the classes start again! I hate the strike 😦

 

 

Znovuobjevování

Uncategorized

Dnes tedy 03/12/2017 končí další má návštěva na území Spojených států amerických. Tentokrát Boston, pro mě velmi příjemné překvapeni. Krásné a klidné město evropského rázu, proto mě tak učarovalo. Přemýšlím a asi i přeskočilo na mém pomyslném žebříčku oblíbenosti amerických měst NYC a momentálně se přetahuje s Chicagem o prvenství.

Nebyla by to poradna návštěva Ameriky, kdybych se nezastavila na chvilku i v Texasu.
Každy pobyt je pro me jiný, všímám si jiných veci, zaujme me neco, co mi posledně uniklo a to je na tom cestovani krasne. Vždy je co objevovat.

Tentokrat se záměřím na všechny mozne rozdíly a detaily, které mohou být pro Evropany úsměvné a nečekané. Jak už jste si asi všimli v úvodu, datum jsem zapsala americkým způsobem, tedy nejdriv mesic a az poté den. Nepíší vám tedy z budoucnosti 🙂

Rozdílný zápis dat je jedna z mnoha odlišností. Někdy mam pocit, ze ti Evropani, co jsem kdysi přijeli, si řekli ‚pojďme, uděláme to všechno jinak než v Evropě‘. Následující výčet nechť byt toho důkazem.

Co používají Američané místo:

  • kilometrů- míle (1 míle=1,6 km)
  • metrů – stopy (1 stopa=30,48 centimetrů)
  • centimetrů – palce (1 palec = 2,54 cm)
  • litrů – galony (1 galon=3,8 litru)
  • kilogramů – libry (1 libra – 0,454 kg)

Liší se take velikostmi oblečení (od 1 do 22, například vel. 36 je zde 4) a bot (například pro vel. 37 je to velikost č. 6.5)

Když je řeč o velikostech, objednáte-li si někde nápoj velikosti S, můžete byt překvapeni, ze je to vlastně docela velký kelímek 🙂 Kelímek velikosti L už je pak pro nás vysloveně kýbl.

Jiný je take například formát papíru – neni to naše klasická A4, je trosku kratší a širší.

Oblečení 

V Bostonu, kde bylo minus 12, jsme tak nejak nemohly pochopit, ze ne zrovna malo lidi si vykracovalo v letních botech na boso, popřípadě jenom svetru a kratasech. V NY take vždycky chodili malo oblečení, asi uz tak promrzli z te klimatizace vevnitř, ze jim venku asi přijde najednou tepleji.

Co se tyče stylu oblékání, velká města na severu USA se hodne liší od Texasu. Zatímco v Bostonu a podobne se alespoň trosku snaží mit řekneme styl, v Texasu uz je to spíše styl ‚na pohodu‘ –  velká sportovní trička, kratasy a tenisky/žabky.

Všeobecně pak mam ale pocit, ze tady je oblečení všem jedno, lidé jsou schopni si na sebe vzít cokoliv. Hlavně když to splní funkci.

Doprava

Semafory jsou na křižovatkách umístěné pres silnici a světla jsou vodorovné, ne svisle jak je u nas zvykem. Oranžová na semaforu se pak označuje „yellow„.

Kruhový objezd jsem za celou dobu viděla jen jeden, vetsinou jsou na křižovatkách znacky STOP a platí pravidlo, kdo driv přijde, ten driv mele. Přednost ma proste ten, kdo tam byl prvni 🙂

Odbočovací pruhy jsou vždycky pro sichr opatřeny značkami „Left Lane Must Turn Left“ a nebo „Right Lane Must Turn Right„, aby to pochopili uplne vsichni.

Že tady mají auta automaticky řazenou převodovku, uz asi nikoho nepřekvapí, ale ze jim obcas blinkry blikají červenou a ne oranžovou barvou, uz by překvapit mohlo.

Domácnost

Baráky jsou obvykle bez patra, zato roztáhlé do všech směru. Kuchyň je propojena s obývacím pokojem kde nechybí sedačka od jedné stěně k druhé a dominantou je televize, která je navíc v každém dalším pokoji/ložnici.

Doma se nezouváme, at je venku jakkoliv. Na podlaze bývají zvykem koberce, takové ty měkoucke tlusté.

Okna – kapitola sama pro sebe. Většina místních obyvatel si pravděpodobně ráda hraje na prostředí z války, protože jak jinak si vysvětlit, že doma mají nonstop zataženy žaluzie. Což platí i pro lety mezi jednotlivými státy v Americe. Všechna okýnka stažena, takže jste při vzletu a přistání krásně dezorientováni.

Okna doma navíc nejdou otevřít – a nebo jdou, ale neotvírají se, pojem „vyvětráme si“ se zde neuchytl.

Zato má každá domácnost obří větráky propojené s lustry.

Postele jsou vždycky typu letiště. Místo peřin jsou však prostěradla. Péřové duchny se opravdu nevedou. Systém polštářů jsem také pořád nějak nerozlouskla. První vrstva polštářů je asi jenom na ozdobu/podepření zad při sledování televize. Až na tu vrstvu pod nimi si položíte hlavu. Kam dát všechny ty polštáře na noc ale dodnes nevím.

Co by také vyšlo snad na celou knížku jsou koupelny. Začneme záchody. Záchod je asi tak téměř do dvou třetin naplněn vodou, tvar prkýnka je oproti našemu klasickému kulatému spise takový oválný. Splachujeme páčkou, která je z boku záchodu. No splachujeme, všechno se vlastně vcucne do odvodné roury podobně jako na záchodech v letadlech.

Kohoutky jsou oldskůlové, zvlášť na horkou a studenou vodu. Sprcha je ve vaně, umístěna napevno ve zdi, takže musíte stát přímo pod proudem vody jako ve sprchách v bazénu.

Restaurace 

Číšníci jsou neuvěřitelne mili a přátelští, úslužní a rychlí. Velké velké plus!

Při objednání nealkoholických nápojů, včetně kávy a čaje, číšníci automaticky dolévají, máte takový bezedný kelímek. 🙂

Kdyz je řec o kávě, je spíše slabší, vodova, neni prý špatná, ale „jina“. Ja kávu nepiju, takze nemohu uplne soudit. Dostat k čaji citron je spíše štěstí, zato cukru je vsude dostatek.

Jakmile dojíte hlavní jídlo, číšníci přinesou na stůl ůčet. Nenapadne naznačují, ze mate prostor opustit. Neni zvykem tak zvaně posedět. Honem honem domu sledovat 300 programu v televizi.

Spropitné neboli tip se pripisuje na ucet ke kartě, například utrata je 25 dolaru – date jim kartu, oni si ji na chvilku odnesou a přinesou ucet, na který napíšete výši spropitného a oni vám pote odepíši celkovou částku z účtu. Co přesně dělat, když platíte cash jsem dodnes pořádně nezjistila 🙂

Jídlo 

Uf uf, tady by bylo k povídání. Největší rozdíl je urcite ve velikosti porcí, které jsou proste jedním slovem enormní. Ja bych se z toho vždycky najedla tak třikrát.

Všechno je také mnohem sladší/slanější/výraznější a tím pádem chutnější 🙂 (jako třeba lívanečky z IHOPu na fotce). V Americe se jí určitě dobře a těžko se divit, ze když je tady všechno tak dobře, lehce se tu tloustne.
… a tak dále bych mohla pokračovat. Rozdílu je spousta, v něčem bychom se určitě měli inspirovat, v něčem by se zase Amerika mohla učit od nás. Většina věcí je ale o zvyku. A taky o tom, ze všude dobře, doma nejlíp :)!