Safari v Tanzanii

Odjet před vánočním stresem a strávit celé svátky daleko mimo domov v exotické Africe – jedno z nejlepších rozhodnutích za poslední dobu.

Kufry sbalené, v sedm ráno vyrážíme směr Vídeň. Celou cestu po dálnici mám nutkání kontrolovat, jestli jsem si vzala roušku. Pak mi pokaždé dojde, že pandemie už je pryč.

Při odbavení se nám podaří získat místa u nouzového východu – dlouhý let tak bude jen o něco málo méně nepříjemný. První zastávka Istanbul. Odlétáme s lehkým zpožděním, nic dramatického. Po přistání ale ještě čtyřicet minut kroužíme po letišti, než vůbec zastavíme. Další let téměř jistě nestihneme. Panika.
Nakonec nás ale u východu z letadla odchytí zaměstnankyně, vezme nás „tajnou zkratkou“, obejdeme všechny kontroly a za chvíli stojíme u gatu. Aha. Tak takhle to funguje.

Ještě než se dostaneme na černý kontinent doopravdy, čeká nás technické přistání na Zanzibaru. Část lidí vystoupí, část nastoupí. Nejvíc mě baví místní „brigádníci“, kteří luxují letadlo, zatímco my automaticky zvedáme nohy – úplně jako doma.

Pak znovu vzlet. A konečně letiště Kilimandžáro.
Dveře letadla se otevřou a přijde známá facka od tepla. Miluju to.

Na imigrační kontrole lehký stres – nemáme napsanou adresu, kde spíme první noc. Neptejte se proč. Úředník je ale v klidu, jen tu adresu prostě chce. Nakonec se spokojí s tou zanzibarskou, kam přelétáme za pár dní. Všichni spokojení. Po zkušenostech s americkými imigračními úředníky bych tohle klidně nazvala příjemným povídáním.

Pak už jen cesta na ubytování do Arushy. Jedeme po různých „cestách“. Afrika právě oficiálně začala.

Upadáme do okamžitého kómatu – na cestě jsme skoro 24 hodin. Za hodinu zvoní telefon. Průvodce se ptá, jestli se nechceme jít projít do města. „Dejte mi deset minut,“ odpovídám… a znovu usínám. Když se probudím, oblékám se a vyrážím.

Arusha je špinavá, hlučná a opravdová. Nic nepředstírá. Není tu památka, kvůli které bys vytáhl foťák, ale je tu život. Africkej. Ulice plné lidí, trhy, prach, hudba, motory aut a motorek. Fotím všechno. Žije tu dva miliony lidí, mám však pocit, že jsou dneska venku ÚPLNĚ všichni. V Africe se žije venku. Doma není co dělat. Nakupuji něco na trzích, ale pak jsem ráda, že už jdeme pryč, protože se na vás všichni pověsí a musíte všechno koupit, protože zrovna DNESKA mají slevu…jasně. Spíš mě baví se jen tak potulovat a pozorovat.

Následující den už nás před lodgem, kde jsme strávili první noc, čeká náš průvodce Joseph. Nasedáme do džípu a vyrážíme. Cestou míjíme na silnici zvířata jak v Indii. Nemůži si nevšimnout, jak se všude v příkopech podéle silnic nacházejí stovky plastových lahví a dalších odpadků. Uff, tohle bude trvat ještě hodně dlouho, než se tady něco změní. Jinak ale silnice jsou překvapivě moderní.

Vjíždíme do prvního parku, Tarangire, a hned nás vítají zebry, surikaty a sloni. To co znáte jen z dokumentů, je najednou realita, ve které jste tady a teď. Vidět a slyšet zvířata na vzdálenost pár metrů je dechberoucí.

Během následující dní najezdíme stovky kilometrů a projíždíme několik parků – Serengeti, Ngorongoro a Ndutu. Splní se nám vidět tzv. Big Five – lvy, slony, leopardy, nosorožce (i když toho jen jednoho) i buvoly. Zvířata jsou na auta zvyklá, projdou klidně pár metrů, ne-li centimetrů od džípu a ani se neohlédnou. Vnímají auto jako jednotlitý předmět. My jsme ti cizinci. Oni jsou doma. Krajina se neustále mění. Chvíli jedeme po hladké prašné cestě, za chvíli se džíp houpe po výmolech jako na tankodromu. Červený prach, vyprahlá savana, pak zase zeleň a stromy. Hodiny v autě, ale ani na chvíli nuda. Jednou i zapadneme do totálního bahna a musí nás dojet vyprostit.

Velkou součástí celé cesty je náš průvodce Joseph. Po večerech i během dlouhých hodin v autě si s námi povídá o Tanzanii, historii, současné situaci i místní mentalitě. Svou práci dělá už patnáct let a pořád ho baví. Potkává spustu zajimavých lidí a musí se umět přizpůsobit každému – i situacím, které jsou v místní kultuře tabu, třeba když mu přijedou dva gayové. Mluví klidně, jasně a nemá problém s žádným dotazem.

Obrovským zážitkem jsou pak Masajové. Za dvacet dolarů nás vezmou k sobě domů, do světa, který je úplně jiný než ten náš. Žijí velmi jednoduše, bez elektřiny a moderních vymožeností, a přesto působí vyrovnaně a spokojeně.

Náš trip se pomalu blíží ke konci a já už teď vím, že se sem jednou vrátím. Ještě jednou se chci podívat lvovi z jednoho metru do očí a slyšet, jak funí. Ještě jednou chci vidět slůně, jak klopýtá za svým stádem. A ještě jednou chci nehnutě pozorovat geparda, jak číhá ve křoví na antilopu.

Přelétáme ještě na pár dní na Zanzibar, kde mám čas a klid na pláži všechno vstřebat. Bylo to nádherné, intenzivní, nedokážu to vše přenést do slov. Musí se to zažít. A i když odjedeš, vždycky v tobě něco zůstane. Pod kůží. Afrika je fascinující.