Cesta do Kanady

 

Už to bude měsíc, co jsem šestkrát přebalila kufr (dobře, ten arganový olej na vlasy teda asi tolik nepotřebuji a Italština hravě a snadno za 26 dnů se do Kanady taky nepodívá), vítězoslavně jej zaklapla a odletěla, do třetice všeho dobrého na další studijní pobyt, tentokrát do Kanady.

Nechybělo ovšem málo a nakonec jsem neodletěla…Respektive odletěla, ale málem jsem ztroskotala v Paříži. Jo to bylo tak:

Je 26. srpna šest hodin ráno. Na letišti v Praze mě paní za přepážkou (říkejme ji třeba Evča), velice ochotně a empaticky, tak jak to umíme jenom my Češi, oznamuje, že mě do Toronta neodbaví, jelikož nemám ETU – elektronické potvrzení pro vstup na kanadské území. Hrdě vytahuji potvrzení z kanadské ambasády o studentském vízu. Vtip je v tom, že toto potvrzení není originální vízum, pouze potvrzuje, že ho dostanete, až do Kanady přiletíte…

Evča telefonuje všude možně, čas běží. Ale stojí si za svým, potřebuje vidět ETU. Magické slovo. Evča mi dává dvacet minut, abych si ETU (už to slovo začínám nenávidět) zařídila přes internet. Dobrá, normálně jsem docela kliďas, ale když mi za třicet minut letí letadlo, tak lehce znervózňuji.

Žádost odeslána, ale potvrzující email nikde. Průměrná čekací doba na email: hodina až tři dny.  Ou jé.

Jdu za Evčou zpátky. Odbavuje mě jen do Paříže, protože “když by Vás v Kanadě zadrželi, cáluju Vám zpáteční letenku.” Tak to vidím na neplánovanou zastávku v centru Paříže a lahev vína.

Sedím v letadle směr Paříž. Ještě jednou si pročítám všechny ty papíry od kanadské ambasády. Ha! Dočítám se, že ten kdo má visum, má zároveň i ETU. V ten samý moment přichází potvrzení o ETĚ, nyní již tedy s číslem 2..jestli jste se v tom systému už ztratili, gratuluji 🙂  Teď mám tedy vízum a dvě ETY. Letadlo vzlétá s hodinovým zpožděním. Pětihodinový prostoj v Paříži se tedy náramně hodí.

Nicméně proces vyzvednutí kufrů a vystání minimálně pěti front mě v Paříži čeká znovu. Zajímavostí zůstává, že při odbavování se na ETU nikdo neptá.

V Torontu jdu po vystoupení z letadla k takovému automatu, kde vítězoslavně zadávám číslo ETY č. 2. Všechno prochází a tak pak už jen asi hodinku čekám na high five s imigračním úředníkem, který mě dává štempl do pasu a vypouští mě do divočiny. Od této chvíle mám tedy statut legálního migranta (s dvojitou ETOU a i s vízem), co bude následujících deset měsíců poznávat kanadskou kulturu.

Konečně na hotelu. Plác na postel…a spát. Je sice ještě pořád 26. srpna, ale pro mě už 27. dvě hodiny ráno.

Ráno budíček a vzhůru na poslední část cest. Snídaně pro návštěvníky hotelu stylově v občerstvovacím zařízením jménem Subway.

Z hotelu je zdarma odvoz na letiště. Paráda. Sedám do auta a koukám na letenku. Aha, já letím z jiného letiště, než kam má taxík namířeno. Takže kufry ven a volám si nové tágo, které už zdarma samozřejmě není. Já věděla, proč si dávat všude časovou rezervu. Tak konečně jsem na letišti, kde mám být. A je to za odměnu. Výhled na jezero stojí za to.

Pak už se celkem nic neobvyklého nestalo, jenom to, že jsem ztratila palubní lístek minutu před nástupem do letadla…:D, ale naštěstí mi dali nový. Jsou tady na mě hodní.

Za hodinu pak konečně přistávám v Sudbury. Letiště je úplně malinké a tak není těžké si nevšimnout cedulky ALICE, kterou drží v ruce pan taxikář. Odvoz pro mě zajistila univerzita. Nasedám a nechávám se odvézt na kampus – mé nové bydliště. Další životní kapitola může začít.

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s