My classes

Before telling more about my classes, I would like to shortly describe the exchange program thanks to which I can study in Canada. The program is called ISEP (International Exchange Study Program) which is a non-profitable organisation that allows to a student to swap his or her spot with a student from another ISEP Exchange university. Somebody from the Laurentian University left for Brno for two semesters to make a place for me here. Hopefully, he or she is getting fun there! Concerning me, I am definitely having fun, especially now when the strike is being on… which is actually less funnier than it looks. Honestly, I am missing my classes…but let´s not talk about the strike right now.

Thw whole process of being chosen by ISEP to go abroad is quite complex and challenging, but defnitely manageable.

There are two parts of the selection procedure: we can simply call them  written and oral part.

In the written one you have to create motivation letters (in English of course, or both in English and French depends where you would like to go) for each of the institution you put on the first three places (you can choose up to ten universities).

After submitting everything to the coordinator at your home university, you wait if you are going to be invited to an interview. If not, your letters were probably not attractive enough and you had better make another plan.

The interview might be tricky, it is important not to underestimate the preparation.  They want you to prove your motivation to study abroad. Afterwards you are waiting and waiting for the final email…and if you are selected you can start packing…:-)

Once  you are at your destination, you have to sign up for classes – usually four classes per semester. Each class is twice a week.  I was struggling a bit to sign up into classes I had wanted (Education classes), but finally I am happy about my choice.

I have three classes in French and one in English:

Intro a la communication

Histoire-la langue francaise

L´émergence et le développement du langage chez l´enfant

Rhetorical Principles

They are all indirectly connected to my major – teaching English and French and they broaden my horizons in different areas. We were discussing non verbal communication and dealing with conflicts in the class of comunication. I like teachers ideas about our project – it is not only about theory.

The class of French history is probably my most probable so far. It might sound boring, but it is not at all! The teacher tells it like a fairy tale which makes it easier to understand and I always remember a lot from her classes. It is fascinating to follow the evolution of French which has its roots in Latin and was also influenced by German language…

The class with the longest name is about the process how children learn their mother tongue – in this case French. It is enriching to be part of this class, even though my mother tongue is not obviously Czech.  We are also talking about ortophoniste problems small kids might have when starting to speak French.

A very lively and varied – these are the adjectives describing the class of rhetoric. Everybody is supposed to choose a current issue for an oration that everybody will deliver and then we will discuss the pros and cons and different points of views about the issues. I have chosen my favourite topic – public transportation in Sudbury, because the system is indeed ineffective here.

I cannot wait until the classes start again! I hate the strike 😦

 

 

Laurentian University

It has been one month since I arrived to Sudbury in Ontario to spend two semesters at the local university. I would like to tell you more about the university and the region where I am currently living.

The official name of the city is Greater Sudbury (Grand Sudbury in French), but everybody shortens it to Sudbury. There are approximately 160, 000 inhabitans of whom 40% speak both English and French. The city is undoubtedly bilingual since anywhere you go, everything is always written in both English and French. In

provincesgeneral, you can hear English more often, but if you wish to speak French, you can always try it and see if the person will react in French too.

Ontarion, which is located east from Quebec, is one of ten provinces in Canada. The map might be helpful 🙂 Both Ottawa and Toronto are located there. Ontario is also the most populous province (13.5 milions of people). Ontario is divided into Northern and Southern, where the majority of people live. Sudbury is located in the Northern region right here.

sudbury

I have started studying at the Laurentian University which is a francophone university founded in 1960. It is surrounded by beautiful lakes and forests with an infinite number of trails. With 9,000 students it is considered to be a mid-sized university in Canada. There are several libraries, resource centers and study rooms at the campus, as well as gyms, a swimming pool and a sauna for people fancy doing sports which makes the campus highly attractive. There are also various residences for students who wish to live at the campus. I live at the MSR Residence which stands for Mature/Married Student Residence. I believe this residence is the best one as you have your own apartment only for yourself and privacy is guarantee.

 

Cesta do Kanady

 

Už to bude měsíc, co jsem šestkrát přebalila kufr (dobře, ten arganový olej na vlasy teda asi tolik nepotřebuji a Italština hravě a snadno za 26 dnů se do Kanady taky nepodívá), vítězoslavně jej zaklapla a odletěla, do třetice všeho dobrého na další studijní pobyt, tentokrát do Kanady.

Nechybělo ovšem málo a nakonec jsem neodletěla…Respektive odletěla, ale málem jsem ztroskotala v Paříži. Jo to bylo tak:

Je 26. srpna šest hodin ráno. Na letišti v Praze mě paní za přepážkou (říkejme ji třeba Evča), velice ochotně a empaticky, tak jak to umíme jenom my Češi, oznamuje, že mě do Toronta neodbaví, jelikož nemám ETU – elektronické potvrzení pro vstup na kanadské území. Hrdě vytahuji potvrzení z kanadské ambasády o studentském vízu. Vtip je v tom, že toto potvrzení není originální vízum, pouze potvrzuje, že ho dostanete, až do Kanady přiletíte…

Evča telefonuje všude možně, čas běží. Ale stojí si za svým, potřebuje vidět ETU. Magické slovo. Evča mi dává dvacet minut, abych si ETU (už to slovo začínám nenávidět) zařídila přes internet. Dobrá, normálně jsem docela kliďas, ale když mi za třicet minut letí letadlo, tak lehce znervózňuji.

Žádost odeslána, ale potvrzující email nikde. Průměrná čekací doba na email: hodina až tři dny.  Ou jé.

Jdu za Evčou zpátky. Odbavuje mě jen do Paříže, protože „když by Vás v Kanadě zadrželi, cáluju Vám zpáteční letenku.“ Tak to vidím na neplánovanou zastávku v centru Paříže a lahev vína.

Sedím v letadle směr Paříž. Ještě jednou si pročítám všechny ty papíry od kanadské ambasády. Ha! Dočítám se, že ten kdo má visum, má zároveň i ETU. V ten samý moment přichází potvrzení o ETĚ, nyní již tedy s číslem 2..jestli jste se v tom systému už ztratili, gratuluji 🙂  Teď mám tedy vízum a dvě ETY. Letadlo vzlétá s hodinovým zpožděním. Pětihodinový prostoj v Paříži se tedy náramně hodí.

Nicméně proces vyzvednutí kufrů a vystání minimálně pěti front mě v Paříži čeká znovu. Zajímavostí zůstává, že při odbavování se na ETU nikdo neptá.

V Torontu jdu po vystoupení z letadla k takovému automatu, kde vítězoslavně zadávám číslo ETY č. 2. Všechno prochází a tak pak už jen asi hodinku čekám na high five s imigračním úředníkem, který mě dává štempl do pasu a vypouští mě do divočiny. Od této chvíle mám tedy statut legálního migranta (s dvojitou ETOU a i s vízem), co bude následujících deset měsíců poznávat kanadskou kulturu.

Konečně na hotelu. Plác na postel…a spát. Je sice ještě pořád 26. srpna, ale pro mě už 27. dvě hodiny ráno.

Ráno budíček a vzhůru na poslední část cest. Snídaně pro návštěvníky hotelu stylově v občerstvovacím zařízením jménem Subway.

Z hotelu je zdarma odvoz na letiště. Paráda. Sedám do auta a koukám na letenku. Aha, já letím z jiného letiště, než kam má taxík namířeno. Takže kufry ven a volám si nové tágo, které už zdarma samozřejmě není. Já věděla, proč si dávat všude časovou rezervu. Tak konečně jsem na letišti, kde mám být. A je to za odměnu. Výhled na jezero stojí za to.

Pak už se celkem nic neobvyklého nestalo, jenom to, že jsem ztratila palubní lístek minutu před nástupem do letadla…:D, ale naštěstí mi dali nový. Jsou tady na mě hodní.

Za hodinu pak konečně přistávám v Sudbury. Letiště je úplně malinké a tak není těžké si nevšimnout cedulky ALICE, kterou drží v ruce pan taxikář. Odvoz pro mě zajistila univerzita. Nasedám a nechávám se odvézt na kampus – mé nové bydliště. Další životní kapitola může začít.

 

Znovuobjevování

Dnes tedy 03/12/2017 končí další má návštěva na území Spojených států amerických. Tentokrát Boston, pro mě velmi příjemné překvapeni. Krásné a klidné město evropského rázu, proto mě tak učarovalo. Přemýšlím a asi i přeskočilo na mém pomyslném žebříčku oblíbenosti amerických měst NYC a momentálně se přetahuje s Chicagem o prvenství.

Nebyla by to poradna návštěva Ameriky, kdybych se nezastavila na chvilku i v Texasu.
Každy pobyt je pro me jiný, všímám si jiných veci, zaujme me neco, co mi posledně uniklo a to je na tom cestovani krasne. Vždy je co objevovat.

Tentokrat se záměřím na všechny mozne rozdíly a detaily, které mohou být pro Evropany úsměvné a nečekané. Jak už jste si asi všimli v úvodu, datum jsem zapsala americkým způsobem, tedy nejdriv mesic a az poté den. Nepíší vám tedy z budoucnosti 🙂

Rozdílný zápis dat je jedna z mnoha odlišností. Někdy mam pocit, ze ti Evropani, co jsem kdysi přijeli, si řekli ‚pojďme, uděláme to všechno jinak než v Evropě‘. Následující výčet nechť byt toho důkazem.

Co používají Američané místo:

  • kilometrů- míle (1 míle=1,6 km)
  • metrů – stopy (1 stopa=30,48 centimetrů)
  • centimetrů – palce (1 palec = 2,54 cm)
  • litrů – galony (1 galon=3,8 litru)
  • kilogramů – libry (1 libra – 0,454 kg)

Liší se take velikostmi oblečení (od 1 do 22, například vel. 36 je zde 4) a bot (například pro vel. 37 je to velikost č. 6.5)

Když je řeč o velikostech, objednáte-li si někde nápoj velikosti S, můžete byt překvapeni, ze je to vlastně docela velký kelímek 🙂 Kelímek velikosti L už je pak pro nás vysloveně kýbl.

Jiný je take například formát papíru – neni to naše klasická A4, je trosku kratší a širší.

Oblečení 

V Bostonu, kde bylo minus 12, jsme tak nejak nemohly pochopit, ze ne zrovna malo lidi si vykracovalo v letních botech na boso, popřípadě jenom svetru a kratasech. V NY take vždycky chodili malo oblečení, asi uz tak promrzli z te klimatizace vevnitř, ze jim venku asi přijde najednou tepleji.

Co se tyče stylu oblékání, velká města na severu USA se hodne liší od Texasu. Zatímco v Bostonu a podobne se alespoň trosku snaží mit řekneme styl, v Texasu uz je to spíše styl ‚na pohodu‘ –  velká sportovní trička, kratasy a tenisky/žabky.

Všeobecně pak mam ale pocit, ze tady je oblečení všem jedno, lidé jsou schopni si na sebe vzít cokoliv. Hlavně když to splní funkci.

Doprava

Semafory jsou na křižovatkách umístěné pres silnici a světla jsou vodorovné, ne svisle jak je u nas zvykem. Oranžová na semaforu se pak označuje „yellow„.

Kruhový objezd jsem za celou dobu viděla jen jeden, vetsinou jsou na křižovatkách znacky STOP a platí pravidlo, kdo driv přijde, ten driv mele. Přednost ma proste ten, kdo tam byl prvni 🙂

Odbočovací pruhy jsou vždycky pro sichr opatřeny značkami „Left Lane Must Turn Left“ a nebo „Right Lane Must Turn Right„, aby to pochopili uplne vsichni.

Že tady mají auta automaticky řazenou převodovku, uz asi nikoho nepřekvapí, ale ze jim obcas blinkry blikají červenou a ne oranžovou barvou, uz by překvapit mohlo.

Domácnost

Baráky jsou obvykle bez patra, zato roztáhlé do všech směru. Kuchyň je propojena s obývacím pokojem kde nechybí sedačka od jedné stěně k druhé a dominantou je televize, která je navíc v každém dalším pokoji/ložnici.

Doma se nezouváme, at je venku jakkoliv. Na podlaze bývají zvykem koberce, takové ty měkoucke tlusté.

Okna – kapitola sama pro sebe. Většina místních obyvatel si pravděpodobně ráda hraje na prostředí z války, protože jak jinak si vysvětlit, že doma mají nonstop zataženy žaluzie. Což platí i pro lety mezi jednotlivými státy v Americe. Všechna okýnka stažena, takže jste při vzletu a přistání krásně dezorientováni.

Okna doma navíc nejdou otevřít – a nebo jdou, ale neotvírají se, pojem „vyvětráme si“ se zde neuchytl.

Zato má každá domácnost obří větráky propojené s lustry.

Postele jsou vždycky typu letiště. Místo peřin jsou však prostěradla. Péřové duchny se opravdu nevedou. Systém polštářů jsem také pořád nějak nerozlouskla. První vrstva polštářů je asi jenom na ozdobu/podepření zad při sledování televize. Až na tu vrstvu pod nimi si položíte hlavu. Kam dát všechny ty polštáře na noc ale dodnes nevím.

Co by také vyšlo snad na celou knížku jsou koupelny. Začneme záchody. Záchod je asi tak téměř do dvou třetin naplněn vodou, tvar prkýnka je oproti našemu klasickému kulatému spise takový oválný. Splachujeme páčkou, která je z boku záchodu. No splachujeme, všechno se vlastně vcucne do odvodné roury podobně jako na záchodech v letadlech.

Kohoutky jsou oldskůlové, zvlášť na horkou a studenou vodu. Sprcha je ve vaně, umístěna napevno ve zdi, takže musíte stát přímo pod proudem vody jako ve sprchách v bazénu.

Restaurace 

Číšníci jsou neuvěřitelne mili a přátelští, úslužní a rychlí. Velké velké plus!

Při objednání nealkoholických nápojů, včetně kávy a čaje, číšníci automaticky dolévají, máte takový bezedný kelímek. 🙂

Kdyz je řec o kávě, je spíše slabší, vodova, neni prý špatná, ale „jina“. Ja kávu nepiju, takze nemohu uplne soudit. Dostat k čaji citron je spíše štěstí, zato cukru je vsude dostatek.

Jakmile dojíte hlavní jídlo, číšníci přinesou na stůl ůčet. Nenapadne naznačují, ze mate prostor opustit. Neni zvykem tak zvaně posedět. Honem honem domu sledovat 300 programu v televizi.

Spropitné neboli tip se pripisuje na ucet ke kartě, například utrata je 25 dolaru – date jim kartu, oni si ji na chvilku odnesou a přinesou ucet, na který napíšete výši spropitného a oni vám pote odepíši celkovou částku z účtu. Co přesně dělat, když platíte cash jsem dodnes pořádně nezjistila 🙂

Jídlo 

Uf uf, tady by bylo k povídání. Největší rozdíl je urcite ve velikosti porcí, které jsou proste jedním slovem enormní. Ja bych se z toho vždycky najedla tak třikrát.

Všechno je také mnohem sladší/slanější/výraznější a tím pádem chutnější 🙂 (jako třeba lívanečky z IHOPu na fotce). V Americe se jí určitě dobře a těžko se divit, ze když je tady všechno tak dobře, lehce se tu tloustne.
… a tak dále bych mohla pokračovat. Rozdílu je spousta, v něčem bychom se určitě měli inspirovat, v něčem by se zase Amerika mohla učit od nás. Většina věcí je ale o zvyku. A taky o tom, ze všude dobře, doma nejlíp :)!

FALL SEMESTER

dsc_0789

It has been six weeks I am back at home. Even though, the very first days after my return were not really easy for me for multiple reasons, I quickly acclimatized myself to the Czech background. I started to attend a master program of Teaching English and French at Masaryk University in Brno, so I basically continue where I finished a couple of months ago. The good thing is my very good friends from the bachelor studies carry on as well, so I did not stay there alone.

I know I say it all the time, but this semester is really the busiest I have ever had. Not only do I go to my regular classes (that are even on Friday now, so bye-bye the lovely three days weekend I used to have), but I also continue teaching English classes (all together 17 language courses) and I go to a primary school twice a week to get my teaching practice. I could not give up the ballet classes either, so I put them to my time schedule as well. I get up around five almost every day, but I do not really mind. I am excited to know what each day will bring. As Baylor claims: future is now! Try getting up early as well tomorrow!

The master program is definitely much more about practice than theory and I appreciate that. We discuss a lot with our teachers the issue of teaching methods, didactics and nowadays kids in general. I am especially grateful for the opportunity to watch pupils at school. I am also supposed to teach them – there will be certainly one big separate article about this topic.

Talking about my classes, I actually shared with my students my Texas story and we read together some of the published articles about my journey and the presentations tour. I was pleased to see their interest in Czech heritage in Texas. Full of enthusiasm, I gave an interview to Masaryk University newspapers and I wrote to multiple publishing houses of the Czech newspapers to offer my story. Eventually, one article was released in online version of one of the biggest national newspapers. Quite success, I know, but the thing is they misinterpreted a bit my whole point and did not even dare to send it to me before publishing it. Cherry on top was the discussion under the article where I just reminded to myself how envious Czechs can be. Anyhow, I am more than happy to spread the history of Czech migration to Texas.

As I am saying, there is always something to talk about. I know I am not good at posting the articles these days because of the time, but trust me there is not a day I would not think about my summer in Texas and all my accomplishments and adventures I lived there.

 

 

Lecture at Baylor

My lecture at Baylor University entitled How Kolaches Came to Texas: A Social and Cultural History of Czech Migration took place 30th August 2016 and I must say it has been one of the best moments in my entire life.

It is quite difficult for me to find words which would adequatly describe my impressions from that event. It was just AWESOME! The audience was amiable, very supportive and also large – there were three hundred people. I was caugt off-gaurd by the fact that so many people showed up. The pride and determination of the Texans with Czech roots will never stop astonishing me. They like gathering and maintaining the Czech heritage.

I will never forget the moment I took the microphone into my hands and started speaking about a topic that has a soft spot on my heart – Czech migration to Texas.

After the lecture I had the opportunity to speak with the people who came and I appreciated a lot their kind words. It was a pleasure for me to chat with them. The lecture was definitely a huge success and it always brings a smile on my face when I think about it. Thanks once again for everybody who came.

Wanna watch the record of the lecture? Click here

 

Who would say that after my exchange stay at McLennan Community College in 2014,  I would go back to Waco in 2015 to spend time researching Czech history, and began work on an academic thesis on Czech immigration to Texas, which resulted in a series of lectures in 2016. Sometimes I cannot still believe that all this happened.

I would like to express my gratitude here to John and Kathy Hillman who did a marvelous job when organizing and promoting the lecture at Baylor. Nothing would have been possible without them. Their support during my whole stay played a crucial role. They gave me the best background I could ask for.

You can have a look at some pictures from the lecture that were taken by Sarah E.Lindstorm from Baylor University and you can also read this article published by Baylor newspapers.

 

 

 

Port Aransas – tak trochu jiný TEXAS

boat pKdyž jsem v minulém příspěvku zmiňovala věci, které přispívají k tomu, že se těším domů, tak po návštěvě Portu Aransas, malého přístavního městečka na jihu Texasu, už mám zase trochu jiný pohled na celou situaci. I v Texasu totiž existují místa, ze kterých se Vám zpáky domů jen tak chtít nebude. Musíte však mít štěstí a znát někoho, kdo o těch míst nejenom ví a vezme vás tam, ale dokáže si ten výlet také sám užít. A to je přesně Jodi a její dcera Danielle. Těžko byste hledali více flegmatické osoby, kterým pojmy jako stres, nervozita a blbá nálada opravdu nic neříkají. Hodina sem, hodina tam, na čase nezáleží. 🙂 Věřte mi, s těmihle lidmi chcete vyrazit na výlet k moři, respektive k Mexickému zálivu.

Z Waca to bylo „jenom“ necelých pět set kilometrů. Však to znáte. Je to sice dál, zato horší cesta. A tak jsme po pěti hodinách dorazili na místo. Když píšu „dorazilI“, tak mám na mysli i půlroční štěně německého ovčáka Gunnera, který vše absolvoval s námi.

Na první pohled bylo jasné, že tohle není Texas, který znám. Venkovní bary a restarauce, venkovní bazény, lidé venku…zmínila jsem dostatečně slovo venkovní? Světě div se, dokonce se tam mohlo kouřit, lidé se čvachtali v bázenu s plechovkou piva, která nemusela být v papírovém sáčku, kolem lítaly děti, zpívalo se, křičelo se a nikdo se nicítil být pohoršen. Tohle opravdu není ten konzervativní Texas, co znám.

Abych pravdu řekla, jsem z toho všeho teď zmatená. Na jedné straně máté striktní Baptisty, kteří, ať jsou sebevíce hodní a milí, tak jsou prostě až moc svázaní všemi svými pravidly (nemluvě o nepříteli číslo jedna = alkohol), na straně druhé pak potkáte lidi, kterým je úplně jedno, zda porušují nepsaná či psaná pravida, a s chutí pak o půlnoci vyřvávají z plných plich staré hity Britney Spears. Stejně jako se vědci nemůžou shodnout, co člověka ovlivňuje více, jestli geny nebo výchova, já se zase nemůžu dopátrat odpovědi na to, zda Texasany v jejich způsobu života více ovlivňuje náboženství, či samotná povaha.

Když se mi ve čtvrtečním rozhovoru pro místní rádio zeptali, co mám na Texasu ráda, chvilku jsem mlčela, než jsem dokázala odpovědět. (no ano, to bylo docela vtipné ten moment) Nutno však podotknout, že to bylo ještě před objevením Port Aransasu, místa kam se opravdu chci ještě minimálně jednou vrátit. Teď už vím, přesně, co bych odpověděla.

Ale dost povídání, fotky Vám stejně řeknou více 🙂

Na pláži místo lehátek a slunečníků byla samozřejmě auta.

auto

Narváno nebylo, což bylo ale dáno tím, že haranti jsou zpátky ve škole…

nebe

Nedělní ráno

more melke pobrezi

 

more rano

Bazének, o kerém, jsem mluvila. Na ceduli NO SMOKING, NO DRINKING, všichni zvysoka kašlali 🙂 Všichni se teď právě cpou u večeře krevetama, proto nikde nikdo…

DSC_0372

Krevety v plastovém kyblíčku. Francouzi by asi zaplakali … ale byly dobré  a opět se projevila Texaská pohostinnost. Nabídli nám je od vedlejšího stolu. 🙂

krevety

Krabíkama s očičkama hezky naservírujeme na hranolky a nezapomeneme na sauce do plastu. Američani by bez jejich majonezovych sosiku nesnedli fakt asi nic…:-)

krab

Protože růžová lavička je nejhezčí

ruzova lavicka

A protože chození je náročně, pronajmeme si růžové golfové vozítko

vozitko

Barevných domečků není nikdy dost

DSC_0349

Po 125 pokusech se mi podařilo nás oba vyfotit

pejsanek

Kdo by nechtěl fotku se žralokem

zralok

Ne, to není žralok, jen delfín…hodně nepovedené foto, ale po půl hodině čekání na správný moment mě to přestalo bavit 😀

DSC_0341

DSC_0384

DSC_0398

Kolem kostela vysázíme palmy, bude to hezčí…

DSC_0379

A na střechu dáme chobotnici

DSC_0346

A na závěr půjdeme na jahodové daiquiri 🙂

daiq

Tak to byl výlet do Texaského ráje…Chci zpátky!